Historie ponorek je překvapivě dlouhá. První funkční ponorka byla vyrobena již před 400 lety. Dnes by nám asi připadala jako velmi podivný stroj. Měla dřevěnou konstrukci, která byla potažená kůží a poháněna vesly. V roce 1620 se předvedla v Londýně na řece Temži. Konstrukce podobnější moderním ponorkám vznikla až roku 1800 a vytvořil ji Američan Robert Fulton. Ponorka pojmenovaná Nautillus se skládala z dřevěné kostry posazené/osázené/pobyté kovovými pláty. Tato ponorka byla vyzkoušena na řece Seině v Paříži a dokázala být ponořená až 6 hodin v kuse.

Od 20. století šlo u ponorek zejména o vojenské využití. A co vlastně ponorka je a na jakém principu funguje? Ponorka je plavidlo schopné ponoru s možností ovládání pohybu i pod vodní hladinou. Tělesa ponořená ve vodě se totiž zdají být lehčí než na vzduchu. Ve vodě totiž na ponorku působí vztlaková síla. Ta se rovná tíze kapaliny o stejném objemu, jako ponořené části ponorky. Vztlaková síla má opačný směr než síla tíhová, která působí na tělesa na povrchu Země a tak dochází k tomu, že se ponorka nepotopí.

Tento jev vysvětluje známý Archimedův zákon, který zní následovně: Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno vztlakovou silou, jejíž velikost se rovná tíze kapaliny stejného objemu, jako je objem ponořeného tělesa. Řecký vynálezce Archimédes k tomu dospěl poté, co dostal od Syrakuského krále Hierona II. za úkol zjistit, zda je jeho koruna vyrobena z předem daného množství zlata. Jednou při koupeli zjistil, že z vany odtéká stejné množství vody, jako je objem ponořené části těla. Díky tomu byl poté schopný změřit, že  koruna nebyla z větší části ze zlata a zlatník, který ji vyrobil, byl po zásluze potrestán.