Již v 6. století před naším letopočtem byly popsány některé vlastnosti zelektronovaných těles. Řecký filosof Thales Miletský popsal chování jantaru (zkamenělé pryskyřice) třeného lnem, kdy pozoroval vzájemnou přitažlivost a odpudivost lehkých tělísek. Tento jev pozorovali i Arabové u gagátového uhlí (lesklý druh hnědého uhlí lasturovitého lomu), které přitahovalo stébla slámy. V těchto dobách se v Řecku jantaru říkalo elektron a odtud také pochází i název elektřina. Novodobé zkoumání elektřiny začíná až na počátku 17. století. K praktickému používání poznatků o elektřině však došlo až v průběhu 19. století.

Nekovová tělesa (například umělohmotný hřeben) získávají po tření kusem suché látky nebo kožešiny schopnost přitahovat lehké předměty, například vlasy, podobně jako tomu je u magnetu, který přitáhne kancelářské svorky na papír.  Příčinou tohoto jevu je změna v atomech na povrchu tělesa. Tření „odtrhne“ některé elektrony z atomů hřebenu. Elektrony, jsou částice nesoucí záporný elektrický náboj, na hřebenu zůstane náboj kladný.

Jedním ze způsobů, kterým lze zlelektrovat (elektricky nabít) tělesa, je tření. Při tření dochází k přechodu elektronů z jedné látky do druhé při těsném styku dvou látek. Těleso nabité záporně má nadbytek elektronů (elektricky záporně nabitých částic), těleso nabité kladně má elektronů nedostatek. Tělesa elektrovaná a neelektrovaná se vzájemně přitahují. Tělesa nabitá souhlasným nábojem se vzájemně odpuzují, nesouhlasně nabitá tělesa se naopak přitahují. 

Vodičem je materiál obsahující velký počet elektronů, které jsou volné. Může vést elektrický proud. Mezi dobré vodiče patří kovy, například měď, hliník a zlato. Materiály s malým množstvím nebo s žádnými volnými elektrony, které by se pohybovali, jsou špatnými vodiči, nazýváme je izolanty. Patří mezi ně například dřevo, většina kapalin a plynů.

Když například budeme třít tyč z viniduru nebo ebonitovou tyč (z tvrzené gumy) o sukno, přejdou elektrony ze sukna na tyč. Tyč se tedy nabije záporně, sukno kladně. Budeme-li třít tyč z plexitu o sukno, přejdou elektrony z plexitu na sukno a tyč s tím nabije kladně, sukno záporně.

Přístroj, kterým lze zjistit elektrický náboj těles, nazýváme elektroskop. Je několik typů, kdy nejjednodušším je lístkový elektroskop. Když se lístek a tyč elektrují, odpuzují se a lístek se vzdaluje od tyče. Čím větší náboj získá, tím větší bude vzdálenost lístku od tyče. Existuje také kondenzátorový elektroskop, ten obsahuje kondenzátor (zařízení sloužící pro uložení elektrického náboje) mezi deskou a v tomto případě se zvýší jeho citlivost pro určení elektrického náboje či napětí a vychýlí se.

Elektrostatická indukce nachází praktické využití v kopírkách nebo laserových tiskárnách.