Vědět, kde se člověk zrovna nachází je docela důležité. Naši předkové převážně žili na málo rozlehlých místech a znali v podstatě jen okolí své vesnice. Dříve se k orientaci používaly lišejníky a jiné přírodní ukazatele. V dobách rozvíjející se mořeplavby byli lidé nuceni určovat polohu za pomocí hvězd a nástrojů k tomu určených, jako je Jákobova hůl a následně sextant, které však umí určit pouze zeměpisnou šířku.

Dnes nás však doba nutí cestovat na velké vzdálenosti a máme k dispozici přesné mapy a sofistikované přístroje. Například díky kosmonautice, armádě a pokroku v elektronice se nad atmosférou Země prohání celá řada lokačních družic, které slouží k určení přesné polohy. Nejznámější je systém GPS, který vznikl původně pro potřeby armády USA, ale později se stal symbolem pro satelitní navigaci. Svůj globální navigační systém má však i Evropa, nazývá se Galileo a má pro běžné užití dokonce vyšší přesnost než GPS. Věděli jste, že sídlo systému Galileo je v Praze? Pokud bychom se rozhlédli po světě, zjistili bychom, že globální navigační systém má ještě Čína a ten se nazývá Beidou. Ambice na podobný systém má také Indie.

Družice určené pro navigační systémy jsou jedněmi z největších družic, které se do kosmického prostoru vysílají. Musejí být vždy ve větším počtu, aby porovnáním vzájemné polohy vůči poloze přijímače na Zemi, dosáhly co nejvyšší přesnosti. Obecně platí, že čím více družic na vás zrovna „vidí“, tím přesněji vám určí polohu. Jejich oběžné dráhy se pohybují od geostacionární ve výšce 36 000 kilometrů nad Zemí, až po dráhy střední kolem 600 kilometrů nad Zemí.

V našem videu se však budeme věnovat starším metodám určování polohy. Družice máme k dispozici sotva pár desetiletí, zatímco potřeba vědět, kam že to vlastně jdu, nebo kde jsem, je podstatně delší. Podíváme se tak na Jákobovu hůl, sextant anebo dalekohled. Metody určování polohy pomocí těchto nástrojů byly náročné na matematické znalosti, a tak ti, kteří je ovládali, byli např. důležitými členy posádek lodí.