Trubice, která je uvnitř plněná plynem a nevysílá ultrafialové záření, se nazývá:
Výbojová trubice
Dne 21. října 1879 byla rozsvícena první Edisonova žárovka, a svítila 40 hodin. Thomas Alva Edison byl prvním vynálezcem žárovky, který úspěšně dokázal zavést žárovku na trh. Udělal žárovkám velkolepou reklamu, když v roce 1880 nasvítil parník. Žárovka se skládá ze stočeného wolframového drátku (vlákna) uvnitř skleněné baňky obsahující plynný argon nebo dusík nízkého tlaku (viz. obrázek). Když svinutým drátkem protéká proud, drátek se rychle zahřívá a vydává světlo. Wolframu je použito proto, že má velmi vysoký bod tání a baňka je naplněna plynem, aby se snížilo vypařování wolframu. U standardních žárovek do 15 Wattů je baňka vzduchoprázdná (vakuovaná), u žárovek silnějších je baňka plněná směsí dusíku a argonu. Halogenové žárovky se používají ve světlometech automobilů, kde jde, v rámci bezpečné jízdy za tmy, o soustředění světla do jednoho místa.
Výbojka (výbojová trubice) je plynem plněná trubice, ve které jsou ionty a elektrony přitahovány elektrodami a pohybují se k nim velkou rychlostí. Elektrony jsou ve výbojové trubici přitahovány k anodě (jeden konec trubice) a kladné ionty přitahuje katoda (druhý konec trubice). Při tomto pohybu se srážejí s atomy a molekulami plynu, což je příčinou toho, že se atomy štěpí na větší počet iontů a elektronů a současně vysílají světlo. Barva světla závisí na použitém plynu, například neon vydává oranžové světlo, což se hojně využívá na reklamní nápisy, zatímco páry rtuti vydávají světlo modrozelené, čehož se využívá na osvětlení v ulicích. Výbojky spotřebují pětkrát menší energii než jiné osvětlení. Pomocí vynálezu výbojové trubice na počátku 20. století, byl objeven i elektron a rentgenové záření. Na jejím principu dodnes fungují běžné zářivky, neonová světla a obrazovky.